MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

V době, kdy se všechno měří na produktivitu a výkon, zní myšlenka „nechat věci být“ téměř kacířsky. Přítomnost ale není prázdnota. Je to nejčistší forma inteligence, kterou máme. Jenže ji málokdy slyšíme, protože naše mysl je neustále zaneprázdněná snahou něco opravovat, napravovat nebo plánovat. Milost, o níž mluví původní článek , se rodí právě z přítomnosti. Nevzniká jako odměna, ale jako důsledek uvolnění. Když se přestaneme ptát, co ještě musíme udělat, a místo toho se nadechneme a jen jsme, rozprostře se kolem nás jiný druh ticha – ticho, které nelze vyrobit úsilím. Ego se přítomnosti bojí, protože v ní nemá roli. Nemůže plánovat, vyhodnocovat ani mít pravdu. Proto dělá všechno pro to, aby nás drželo v minulosti nebo v budoucnosti. Jenže právě v okamžiku, kdy se mu to nepodaří, se probouzí milost. Ta, která nehodnotí, ale prostě přijímá. Když mluvíme o mindfulness, nemluvíme o technice dýchání. Mluvíme o stavu, kdy dýcháme spolu se světem. Ne proti němu. Přítomnost není únik z...

 Vůně nemá minulost ani budoucnost. Je tu. A najednou není. Právě proto je čich tím nejpřesnějším ukazatelem, zda jsme opravdu přítomní. Mozek se umí nechat strhnout myšlenkami. Vracet se do minulosti, plánovat, analyzovat. Ale nos? Ten nelže. Nedá se ovlivnit ani přemluvit. Když něco zavoní, nebo naopak zasmrdí, zareaguje dřív, než stačíš zapochybovat. Je to čisté vnímání. Vědomá práce s čichem je možná nečekanou, ale mocnou branou k mindfulness. Jakmile se zaměříš na vůni (nebo zápach), ocitneš se automaticky tady a teď. Proto se v buddhistických klášterech využívají vonné tyčinky, v některých taoistických školách se dýchá mezi květy a v západní aromaterapii se s esencemi pracuje při terapii traumat i při meditaci. Vůně zpřítomňuje. A čich vyrovnává. Zatímco oči a uši často přehltí smršť obrazů a zvuků, čich funguje tiše. Nenutí, nevybízí, ale navrací – ke smyslům, k tělu, k sobě. 🌀 Reflexe: Jak voní tvůj život? Sedni si na chvíli v klidu a napiš si: Jak voní tvůj domov...

Když se pozornost rozpadne na stovky malých úlomků, přítomnost mizí. Krátká videa nám nepřipravila jen o schopnost soustředit se; vzala nám i vnitřní oporu, kterou dává klid. Ticho, které bylo dřív branou k mysli, dnes působí jako nepohodlný host. Všechno, co trvá déle než pár vteřin, vyvolává v těle zvláštní tlak  jako by nám chyběl vzduch. Mindfulness je v tomto světě víc než technika. Je to odpor vůči fragmentaci. Je to návrat do jednoho okamžiku, který nás přestane trhat směrem k dalšímu stimulu. Problém není v tom, že používáme technologie. Problém je v tom, že jsme ztratili schopnost být se sebou. Když je mozek přetížený střihy a rychlými změnami, dech se zrychlí, tělo ztuhne a hlava ztratí rytmus. Práce s pozorností je tedy živá věc: fyzická, psychická i energetická. Vědomé ukotvení v přítomném okamžiku není luxus. Je to hygienická potřeba. Pokud chceme získat zpět svou mysl, musíme se naučit zastavit dřív, než nás to zastaví. A nejjednodušší cesta vede skrze tělo: dech,...

V článku Tichý oheň v těle zaznělo: zánět je formou zoufalství. Tělo křičí proto, že mysl dlouho neposlouchala. U mindfulness je to zřejmé: když jsme v hlavě příliš dlouho, tělo začne kompenzovat napětím, bolestmi nebo úplným odpojením. Moderní mysl miluje předbíhat. Plánovat. Predikovat. Zajišťovat. Jenže tělo neumí žít v budoucnosti – žije tady. A v tom napětí mezi „teď“ a „potom“ vzniká prostor, kde roste stres a s ním i zánětlivá aktivita. Ne proto, že by bylo něco „špatně“, ale proto, že jsme přestali být doma. Mindfulness není relaxace. Je to návrat. Návrat k tomu, že pozornost znovu pracuje pro nás, ne proti nám. Když ji stáhneme z minulosti a budoucnosti zpět k tělu, začne se dít něco fascinujícího: tělo ztiší poplach. Parasympatikus dostane prostor. A nervový systém si znovu uvědomí, že může odpočívat. 🧘 Cvičení: Jeden nádech, který vrací domů Zkuste to teď – během čtení. položte ruku na hrudník nádech počítejte do čtyř výdech do šesti a pozorujte, co se děje mezi...

Smyslem lidské existence není uspokojení potřeby jídla, moci nebo sexu. Je jím být člověkem . Ale stát se jím. A to ne jen tvarem, ale splynutím duše, těla a srdce, tak to je celkem fuška. Když se dotkneš svého vnitřního člověka, mizí orientace ega na svět kolem. Touhy se bortí, potřeba dokazovat se rozpadá. Ego se rozpouští v přítomnosti . Ale my sami sebe často nebereme vážně. Popíráme své vášně, své emoce, a tím jen ukazujeme, že se bojíme nahlédnout dovnitř. Bojujeme s tím, co jsme si sami přivolali. Energie, která z nás vychází, je stejná jako ta, která proudí dovnitř. Když někoho obejmeme, nebo mu vmeteme vztek do tváře, dotýkáme se ho stejně, jen jinou kvalitou téže síly. Abychom se mohli pohnout výš, musíme projít tím, co se odehrává dole: územím stínů. Tam, kde se rodí skutečné světlo. Jenže my sami sebe často nebereme vážně. Jak nás potom může brát vážně svět? Láhev na hlavě Na jednom pohybovém semináři jsme se učili stát rovně. Znělo to jednoduše, dokud mi lektor nepolož...

Úspěšný marketér, který pomáhá růst značkám i jedincům. S Ondřejem jsme si povídali o výzvách, limitech, sebevědomí i o tom, proč píše knihu o rostlinách, které pomáhají zvládat stres. Dnes pomáhá také lidem jako mezinárodně akreditovaný mentální kouč, který má za sebou přes dvanáct let praxe a tisíc odkoučovaných hodin. Pracuje s vrcholovými sportovci, manažery i firmami, a jeho přístup propojuje psychologii, neurovědu a hluboké porozumění lidské motivaci. Vaše kariéra zahrnuje více než 20 let v marketingových strategiích a přes 12 let v mentálním koučinku. Co vás původně přivedlo k těmto oblastem a jak se vaše motivace vyvíjela v průběhu let? K oběma oblastem mě přivedla fascinace lidskou psychikou a potenciálem, tím, jak myslíme, jak reagujeme, co nás motivuje a jak dokážeme ovlivnit vlastní výkon a v důsledku i kvalitu života. Velmi rychle jsem zjistil, že mám pro tyto věci cit, který jsem se rozhodl vědomě rozvíjet a prohlubovat. I proto nepiji alkohol a neužívám žádné drogy. Chc...